Cesta na sever,

 aneb 1295 km přes švédské pohoří z vesničky Grövelsjön až do bodu, kde se stýkají tři severské krajiny, Norsko, Finsko a Švédsko.

Lidé se mne ptali, proč něco takového dělám a sama. To mi vždy připomene ty nechápavé, ale zároveň zvědavé výrazy. Důvody, proč jsem se vydala na takovou cestu, byly prosté. Snila jsem o tom, jak se sama vydám na dlouhou pěší výpravu a jednoduše jsem chtěla vyzkoušet, jaké to je, jít několik týdnů v kuse pěšky, splynout s přírodou a vyprostit se ze všedního života. Objevovat a posunout své hranice i možnosti. Nasát vůně lesa, hor i severu. Žít přítomným okamžikem a prostě jen být.

Švédsko považuji za svůj druhý domov a poté, co jsem se doslechla o cestě Gröna bandet, neváhala jsem ani minutu a další rok vyrazila. Přestože do Švédska jezdím každoročně od roku 2015, tak mne stále nepřestává bavit prozkoumávat krásy severu. Projít pěšky zemi, je asi nejlepší způsob, jak se o ní zároveň dozvědět do značné hloubky.  

Od ledna 2019 jsem působila na psí farmě Bothnia SledDog Adventures ve vesničce Örarna, nedaleko města Luleå. Měsíc před výpravou jsem započala přípravy. Z logistického hlediska, tedy bylo mnohem jednodušší, řešit organizační věci přímo ze Švédska.

Zahájení cesty jsem měla naplánované na 10. května, což je poměrně brzký start a podmínky se zdály celkem dobré. Až na to, že zhruba týden před začátkem, přišla do oblasti studená fronta a já byla nucena odjezd posunout. Nasněžilo dost sněhu, takže jsem řešila i variantu, jestli bych si měla vzít s sebou sněžnice či lyže. Start jsem posunula o týden dopředu, netrpělivě počítala dny a sledovala změny počasí. (V tu dobu mi přišla i zpráva od organizátora Torkela, že je rád, že posouvám termín.) Na cestu jsem měla čas do konce června, dokdy mi platilo neplacené volno v práci, proto jsem si nemohla dovolit, s odchodem otálet. Na lyže ani sněžnice nedošlo, ale sněhová pole mne neminula. 

Během příprav jsem ladila vybavení, zmapovala cestu, dle které jsem pak vycházela, jak si rozpočítat jídlo, kam poslat depozity, kde je možné doplnit potraviny pro mne i Brocka. Byla to nová zkušenost, protože jsem nikdy takhle dlouhodobě dopředu nic neplánovala. A musím říct, že to byla vážně zábava. Snahou bylo, si co nejvíce jídla přichystat sama. Dobrou volbou byla sušená zelenina, která je trvanlivá, lehká a jídlu přidá výraznou chuť. Tu v horách, kde máte omezený příjem vitamínů rozhodně oceníte. Do svého výběru jsem zahrnula žampiony, cibuli, červenou řepu a cuketu. Na farmě jsem měla k dispozici pouze troubu, ale doporučila bych sušičku. Následně jsem hotovou zeleninu rozdělila do pytlíků a rozeslala v depozitech. 

Dále jsem se zaměřila na raw tyčinky. Věděla jsem, že pokud bych si měla koupit minimálně jednu na den, byla by to velká spousta obalů, které jsem se chtěla eliminovat. A tak jsem se rozhodla pro výrobu sama. Přemýšlela jsem nad trvanlivostí, ale pak jsem si uvědomila, že z použitých surovin není nic, co by se mělo pokazit. Dalším důvodem bylo to, že domácí chutná vždy nejlépe a to se mi jen potvrdilo, lepší jsem nejedla a opravdu jsem se každý den těšila na to, až si budu moci sníst svůj denní příděl. To mě v rámci příprav bavilo a na treku jsem z toho pak měla mnohem větší radost i prožitek, než kdybych si vše nakoupila.  

Po fyzické stránce jsem se cítila velmi dobře, neměla jsem tedy pochybnosti, že bych trek nezvládla. Žiji aktivním životem a věnuji se několika sportům. Ale jak už jsem zmínila, zimu jsem strávila prací na psí farmě v drsných severských podmínkách. Takže na můj normální režim nebyl úplně prostor. Speciální tréning neprobíhal, ale jako obvykle jsme s Brockem chodili běhat. Jakmile slezl sníh, zakomponovala jsem i delší procházky (párkrát jsem si vzala i batoh se zátěží) nebo jsme spolu usínali. To i proto, že Brock není můj vlastní pejsek, chtěla jsem ho na to připravit a nebyl to pro něj úplný šok. On prakticky znal jen prostředí okolo farmy a táhnutí saní. Brock je pro mne výjimečný, nemusela jsem váhat, kterého si z 60 psů vzít s sebou. Byl tím nejlepším společníkem. 

17. května jsme byli převezeni autem 1000 kilometrů napříč Švédskem. V ranních hodinách 18. května příjezd do vesničky Grövelsjön, loučení a zvláštní pocity proběhly v ten moment. Chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli už se to vážně děje. Keijo s Marií odjeli a já zůstala sama s Brokem. Nikde nikdo, a tak jsme začali pomalu stoupat do hor. Jako první účastnice Gröna Bandet 2019 jsem vyrazila na cestu a zahájila sezónu, která obvykle na severu začíná o měsíc později. To mělo své výhody i nevýhody. 

První dny jsem se tak nějak sžívala s faktem, že jsem úplně sama a čekají mě stovky kilometrů. Prakticky projít více jak půlku Švédska. Nicméně brzy jsem si uvědomila, že nemá smysl přemýšlet o nějakém vzdáleném bodě, ale postupně si stanovit menší dosažitelné cíle. To mě pomohlo se více uvolnit a začít vnímat tu krásu kolem mne a především to všudypřítomné ticho. 

Prvním bodem bylo město Åre, vzdálené 242,5 km od výchozího místa. Počasí mi kupodivu dosti přálo, bylo chladno. To bylo super při přecházení četných sněhových polí. Pod sněhovými poli tekly říčky a řeky, no párkrát jsem trochu zatajovala dech, ale po několikáté už mi to nepřišlo a hlavně ze sněhu se dá hodně rozpoznat, kde je to bezpečné a kde méně. Občas pršelo, ale i na kraťasy došlo. Častá byla rašeliniště nasáknutá vodou. Důsledkem tedy bylo nepříjemné chození v mokrých pohorkách. Už ten nápor vody nevydržely a přes noc se nestíhaly vysušit. Tudíž dny začínaly pěkně za studena. Střídala jsem to i s trailovými běžeckými botami, které jsou lehčí a rychleji vyschnou. Za 3 dny jsem prošla vesničkou Fjällnäs, kde jsem mluvila s jediným pánem za celých 8 dnů. Dokonce říkal, že mne viděl, když v horách kontroloval stádo sobů. Těšila jsem se, že se konečně ozvu domů, ale bohužel jsem neměla v provozu telefon. 

Po čas cesty jsem viděla kroužit nádherného orla, v dáli lišku, pár metrů Losa evropského, sobí stáda všude kolem nás, vlčí stopy vedle těch Brockových, majestátného samce Tetřeva Hlušce a sněžné králíky, kteří postupně mění barvu z bílé na šedohnědou. Dokonce se mi podařilo i trochu zabloudit. Sešli jsme z cesty, protože jsem si to chtěla zkrátit, ale ne vždy se to může vyplatit. Naštěstí jsme se z toho vymotali a došli, kam jsme potřebovali.

Vyhradila jsem si tuším 9 dnů, s předpokladem, že to stihnu za 7, ale nastaly komplikace. Závěrem 6. dne, se mi přihodil nepříjemný životní zážitek. Bojovala jsem s divokou řekou, kterou jsem se snažila přebrodit. Podle mapy tam měl být most, ale nebyl. Po úvaze jsem vybrala místo na brodění, ale jak se ukázalo, nebyla to šťastná volba. První půlka řeky šla dobře, dostali jsme se k poměrně velkému balvanu. Brock vyskočil na něj a já se ho snažila obejít, v tu chvíli mne asi vzal proud a najednou jsem se ocitla na druhé straně balvanu a jakoby pod ním. Naštěstí jsem se ho chytla, ale vodu jsem náhle měla po krk. Voda byla ledová (tála ze sněhu) a mně tuhlo tělo. Hlavně ruce, kterými jsem se zuby nehty držela, co to šlo. Trochu mě přemohla panika a hrozně jsem se bála. Myslela jsem na rodinu a přála jsem se s nimi ještě vidět. Po chvíli jsem přišla k vědomí a nakázala si, že musím přestat fňukat. Musím myslet a najít řešení. Ve vodě bych dlouho nevydržela. Byla ledová a proud silný. S batohem, který byl naráz 2x tak těžší, jsem se nedokázala vytáhnout. Jediné možné řešení bylo si odepnout krosnu se všemi věcmi a pustit ji s proudem. Musela jsem se udržet jednou rukou a druhou se odepnout bederní i hrudní pás. To mi nešlo, protože moje prsty byly hrozně ztuhlé. Nakonec se mi to podařilo a krosnu jsem ze sebe vyvlékla. To byl opravdu zvláštní pocit, ale musela jsem jednat. Ani Brocka jsem neviděla z mé polohy. I bez zátěže mi trvalo, než jsem se dostala z vody. Byla jsem v převisu a stačila nepatrná chybička, uklouznutí a proud mě mohl vzít. To se nestalo. Jakmile jsem se vydrápala na balvan, čapla jsem Brocka a dostali se zpět na pevninu. Klepla jsem se, jak ještě nikdy.

Přemýšlela jsem, co dál a napadlo mne, že půjdu po proudu a třeba bych mohla najít krosnu, která se mohla někde zachytit. A taky že ano. Asi po 1km jsem ji objevila. V tomto místě byla řeka poměrně široká. Jedna strana blíže k našemu břehu byla mělká a kamenitá, tam se zachytila i má krosna. Druhá půlka byla poměrně hluboká a divoká. Šance dosáhnutí druhého břehu byly nulové. Opět jsem musela do vody a snažila se vytáhnout krosnu, která byla těžká a já vysílená. Vzala jsem tedy jen foťák, kde jsem měla platební kartu a doklady. Šla zpět na břeh, ale krosnu jsem tam nechat nedokázala. Prostě jsem tam vlezla znovu a sebrala všechny mé síly a nakonec se mi ji podařilo vytáhnout. Klepala jsem se. Věděla jsem, že je chata zhruba 2km od řeky z tohoto bodu. To byla jediná šance, ale museli jsme se dostat na druhý břeh. Všechno bylo mokré a uplaval mi přístřešek, spacák, alumatka a hůlky. Vytáhla jsem mapu a snažila se najít nový spot. Rozhodla se jít proti proudu podél řeky. Na mapě byl značený další most. Šli jsme podél řeky sněhem, s tak 30kg batohem. Dostali jsme se k tomu spotu, ale most žádný. Nicméně řeka zde byla klidná a ne tak hluboká. Bála jsem se do té vody znovu vkročit, ale prostě jsem musela. Zatnula jsem zuby a poté co jsme přebrodili na druhý břeh mi vyhrkly slzy. Museli jsme ale spěchat, třásla jsem se a sil mi ubývalo. Po chvíli mě napadlo, že nechám krosnu na cestě, nepohybovali jsme se rychle a do chaty to bylo daleko. Krosnu jsem nechala u cesty, přibalila jsem si jen nějakou raw tyčinku a merino triko, které jsem mohla na chatě vysušit. Šli jsme rychle, aspoň mi to tak přišlo, ale trvalo to. Když jsem pak v dálce spatřila chatu, skoro jsem skákala radostí. Bylo devět večer, když jsme se dostali do chaty. Vše jsem ze sebe svlékla, vlezla do postele a přikryla se třemi peřinami. Bolelo mě celé tělo a nešlo mi se přestat klepat. Byla jsem žíznivá a vyčerpaná. Pramen byl daleko, tak jsem pak ještě převářela vodu ze sněhu, který byl před chatou. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nemohla usnout, bála jsem se, že už se neprobudím.

2. den ráno jsem rozdělala oheň, vysušila mokré věci a snažila se něco sníst. Vyčerpalo mne to natolik, že jsem sotva chodila. Vše mne bolelo. Byla jsem ale nesmírně vděčná za to, jak to dopadlo a to že se nestalo nic Brockovi. Cítila jsem se provinile, že jsem ho vystavila takovému nebezpečí. Jakmile vyschly věci, vydali jsme se s Brockem pro batoh. Myslela jsem, že nám to zabere tak hodinu až dvě s cestou zpátky, ale trvalo nám to celkem asi 4 hodiny a bylo divné. Ten den mi nepřišlo, že bychom šli ještě takový kus. 

Zpětně jsem tedy měřila vzdálenost a v tom stavu jsme ještě ušli 3,5 km ve sněhu k místu, kde jsme brodili a potom dalších 6,8km do chaty. Tomu jsem moc nerozuměla, ale když je člověk v šoku, tak moc tyto pojmy o čase a vzdálenosti nevnímá. Po zbytek dne jsem sušila věci a spala. Snažila jsem se nabrat nové síly. Bylo mi smutno a nepotkala jsem ani živáčka. Při posledním brodění mi uplavala i mapa. Super! Už jsem byla tak mimo, že jsem si nepohlídala ani to. Čekala jsem že bude mapa aspoň na chatě, ale byly tam jen nějaké tištěné kousky a vůbec ne podrobné. Nicméně měla jsem nějaké poznámky a něco jsem si pamatovala, takže jsem to dala dohromady a celý den se rozmýšlela, kterou cestou jít do civilizace. Čekalo mě totiž opět další přecházení té samé řeky. Na mapě jsou značené mosty, ale na to jsem se nemohla spoléhat. Rozhodla jsem se dojít do vesnice Vålådalen.

Na poslední chvíli jsem změnila názor a vydala se do vesnice Vallbo. Ta cesta mne nějakým způsobem přitahovala víc. Mosty tam naštěstí byly a já se po 28km dostala do osady Vallbo. To byla neskutečná úleva. Zeptala jsem se místních, kde bych mohla přenocovat a bylo mi doporučeno místo u Holgera a Tuvy. Moc milý manželský pár, vřele mne přivítali a ubytovali. Vyslechli si můj příběh a Holger mi půjčil telefon, abych mohla zavolat rodičům. Nemohla jsem stále uvěřit tomu, co se mi přihodilo, ale byl skvělý pocit cítit se v bezpečí, mluvit s rodinou a přáteli. Během cesty do Vallbo mi natekla Achillova šlacha na levé noze a rozbolelo mne koleno.

9. den ráno jsem se vydala na cestu do města Åre. Ušla jsem asi 12 km s oteklou achillovkou. Pak mě zastavilo auto, ze kterého vyskočil pán a že mu ve vesnici řekli, aby mě cestou nabral. Já po dlouhém váhání nastoupila. Věděla jsem, že se budu ploužit a nechtěla jsem si to ještě více odrovnat. Sice jsem porušila pravidlo, ale v tu chvíli to bylo jedno, nebylo jisté, zda budu schopna pokračovat. Do města jsem se potřebovala dostat, abych vyřešila ztráty, bez kterých by to nešlo. Koupila jsem nový spacák a telefon. Noc jsem strávila v bivaku ve městě u jezera. Nebyla jsem si úplně jistá tím, co dál. Noha byla oteklá a nemohla jsem chodit. Ráno mne napadlo, že zavolám Holgerovi, který mi nabídl, že pokud by se něco dělo, že se mám ozvat. Zavolala jsem a zeptala jsem se ho, zda bych se mohla vrátit na pár nocí zpět do Vallbo, kde bych zregenerovala a promyslela další kroky.

Myslím, že bylo rozumné vrátit se do Vallbo a mít kolem sebe tak láskyplné lidi. Bylo potřeba, abych se po tom incidentu dala dohromady a načerpala novou energii. Popravdě jsem ztratila i motivaci v cestě pokračovat. Zvažovala jsem, zda cestu zabalit. To bylo samozřejmě přání i mých rodičů, ale na druhou stranu respektovali mé rozhodnutí a dostávala jsem od nich maximální podporu a také už mě nějakou dobu znají a vědí, že si stejně udělám věci po svém. Já si toho na nich moc vážím a jsem vděčná za to, že je mám.

Během mého pobytu ve Vallbo, jsem dostala zprávu od organizátora Torkela, který po tom, co četl můj příběh na instagramu, měl zájem, mne u Holgera navštívit. Já jsem nabídku přijala. Povídali jsme si pár hodin, zajímal se o tom jak se cítím, probírali jsme moji hrůzostrašnou příhodu a to, co mám v plánu dál. Torkel pracuje v záchranné službě, takže se s vážnými případy setkává poměrně často. Nicméně mi nabídl, že mi půjčí stan a že mi doveze vysílačku, která je mimochodem jedinou podmínkou, při účasti Gröna bandet. Tu jsem nějaký způsobem zazdila, ale v mém případě by mi stejně nepomohla. Torkel měl nakonec k dispozici jen stan pro 3 osoby. Návštěvu Torkela jsem vnímala jako ohromné a velkorysé gesto. Skvělý chlap a to, že jsem měla příležitost s ním pohovořit, mi opravdu pomohlo.

Po dlouhých úvahách jsem se nakonec rozhodla, že budu v cestě pokračovat. I když jsem měla obavy, tak jsem v hloubi duše cítila, že cestu zabalit nechci a že se s tím chci poprat. Myslím, že kdybych odjela domů, zpětně bych toho litovala. Samozřejmě další kroky s větší opatrností. Po 3 dnech ve Vallbo, kde mimochodem i nasněžilo a ochladilo se, jsme s Brockem odešli. Moje noha zase vypadala skoro jako obvykle. Musela jsem opatrně, ale cítila jsem, že je na čase, dát se do pohybu. Tím, že jsem se vrátila zpět do Vallbo, tak jsem vlastně musela absolvovat cestu do Åre znovu, avšak tentokrát po svých. Blažený pocit, být zase zpět na nohou.

Z Åre do města Gäddede (214 km)

Šlo asi o nejméně záživnou část a nebyla skoro vůbec značená. Často jsem následovala losí cestičky, zimní trasy nebo jsem se prodírala přímo lesem, kde byla podmáčená rašeliniště. Nevyhnula jsem se ani úsekům po zpevněných cestách/silnicích. Používala jsem papírové mapy s kompasem, ale pro jistotu jsem měla i stažené offline mapy (maps.me) v telefonu. Achillovu šlachu jsem si raději tejpovala, ale den ode dne to bylo lepší a lepší. Důvodem bylo to, že jsem chodila často v mokrých botách sněhem nebo vodou a prostě achillovka prochladla. Druhý den po odchodu z Vallbo, jsem ošklivě spadla a málem si zlomila kotník. Naštěstí jsem to rozchodila i rozdýchala.

Pořídila jsem si také švédskou sim kartu, tudíž jsem byla ve větším kontaktu jak s domovem, tak s lidmi z okolí a kteří plánují to samé, co já. Díky tomu, jsem se dozvěděla o pánovi jménem Stig, který bydlí v osadě Olden, kam jsem měla namířeno. Stig vlastní penzion a všichni, kdo jdou tuto cestu, jsou u něj vřele vítání. Tak jsem se u něj zastavila. Věděl o mě už poměrně dost informací, protože mě sledoval na instagramu. Celkem fanda Gröna bandet. Skvělé shledání a dokonce mne zdarma nechal ubytovat a věnoval mi nějaké retro trekové hůlky. Přijala jsem jeho vřelou nabídku a hůlky byly velmi užitečné. 

Následující den mě čekalo další setkání, s Annou, která žije asi 20km od Stiga ve vesničce Jänsmässholmens. Anna mi psala už dávno předtím, že kdybych procházela, ať se určitě ozvu. Anna mi pomohla zprovoznit vysílačku a od tohoto místa jsem si také začala značit trasu, kterou jsem sdílela. Nejprve jsem k tomu byla dosti skeptická, ale po čase jsem změnila názor a vlastně to mohlo být jen užitečné, jak pro mě, tak pro ostatní. Dokonce i pro rodiče bylo zajímavé, sledovat mé kroky. Díky Anně, která sdílela příspěvek na instagramu, jsem do hodiny měla několik nabídek na půjčení stanu. Šlo o to, že Torkelům stan jsem musela vrátit a navíc byl zbytečně těžký a velký. Asi tak do hodiny bylo vyřešeno a měla jsem vyjednaný stan pro jednu osobu od Jörgena (dalšího účastníka GB).

Tato setkání byla velmi obohacující, dodávala mi energii a sílu. Avšak loučení a odchody byly těžší a těžší. Bylo mi smutno a někdy mě to úplně vyvedlo z mého rytmu. Trvalo mi několik hodin, než jsem se srovnala. 

28. den na cestě jsem se potkala s 2. účastníkem GB Guillaume, který mi byl v patách (vyšel 10 dnů po mně). Málem jsme se minuli. Naštěstí to vyšlo a strávili spolu 2 dny na trase a došli do města Gäddede, kde jsem si dali zasloužené pivo. Ve sněhu jsem narazila na stopu Rosomáka sibiřského. V Gäddede jsme se ubytovali v kempu, kde na mě čekal balíček a zásilka s novým půjčeným stanem. Stan pro 3 osoby, který vážil asi 3 kila jsem poslala zpět Torkelovi. To podstatně snížilo váhu mého batohu. Lil Marie, která pracuje v kempu nám zasponzorovala noc v chatce. Sprcha, postel, teplé jídlo. Guillaume byl jediný člověk, kterého jsem potkala na trase za celý měsíc. Poté už jsme pokračovali každý zvlášť, svým vlastním tempem a směrem.

21 dnů - 459 kilometrů (4 dny volno)

V den odchodu z Gäddede. Horko, silnice, puchýře..

Měla jsem se napojit na stezku, ale bylo tam poměrně dost brodění a velká řeka, kde měl být most, ale byl poničený. To mě znervóznilo a raději jsem zvolila bezpečnou, nudnou silnici. Zpětně jsem pak i slyšela, že ta stezka není úplně libová, jelikož tam jsou samá podmáčená rašeliniště. Všimla jsem si, že Brock není úplně ve své kůži, ale podél silnice nebyl žádný spot na utáboření. Po 19km jsme došli do chatařské oblasti Rolandstorp. A měla jsem naplánovaných ještě dalších 10km, kde měl být náš potenciální přístřešek. V tom, se k nám podivně a pomalu blížilo auto, které zastavilo vedle nás. Pán uvnitř se mě zeptal, zda nechceme přespat u něj na chatě, že tam má dvě a jednu volnou. No chvíli jsem váhala, ale když jsem se podívala na Brocka, tak jsem váhat přestala. Myslím, že na něj bylo příliš velké teplo a tato plemena se rychle přehřívají. Neuvěřitelné, takových nečekaných setkání a dobrých skutků od cizích lidí. Cítila jsem se dost pod psa i kvůli Brockovi. U Lea jsme zůstali celkem 2 noci. Brock potřeboval odpočinek. Mezitím jsem se seznámila se sousedy, kteří nás pozvali na večeři a měli jsme výbornou společnost. Dokonce i teď jsme spolu v kontaktu. Bylo těžké odcházet od Lea, ale dali jsme se do pochodu a jakmile jsem začala stoupat opět do hor (po asfaltových úsecích), hned se mi rozzářila očka a měla chuť jít dál. Brock běhal jako o život a já se hodila do klidu. 

Den ode dne jsem se cítila fyzicky silnější. Byla jsem unavená a kolikrát jsem šla opravdu nadoraz, ale druhý den ráno jsem se cítila dobře a mohla jsem jít stejný počet kilometrů ne-li víc. Byly dny, kdy jsem urazila více jak 40km za den. Ale s hlavou to ne vždy bylo jednoduché. Častokrát jsem si musela připomínat, proč tu jsem a proč to dělám. Někdy stačil jediný výhled a byla jsem zase opět plně motivovaná.

Kromě puchýřů, se nohy zdáli být v pohodě, achillovka se neozvala a koleno také ne. Až do 28. dne kdy mi začal bolet nárt v levé noze. Asi prochladl a dostala jsem do něj zánět. To bylo bolestivé.

Den od Hemavanu jsem přespala ve stanu na zahradě v jedné chatařské osadě. Dostala jsem povolení od paní, která tam zrovna byla s manželem na víkend. Nabídla mi sprchu a pak, když uviděla mé nohy, tak mi nakázala, ať si sednu a že mi to ošetří. Tak jsem poslechla. Dala mi gelové náplasti na puchýře a nějakou mast na ten nárt, který byl lehce oteklý. Nezapomenutelné momenty vděčnosti a štěstí, které jsem pociťovala při setkání s těmito dobrosrdečnými lidmi. Láska, starost a zájem pomoci druhým, to je to, co mi dávalo odvahu a sílu v cestě pokračovat. Je to ta magická část takovéto dlouhé poutě.

Dám nebo nedám, 44 km po silnici a budu v Hemavanu. To byl ranní hec. Střídavě mě bolel nárt a puchýř. To nebylo dobré, ale byla jsem poměrně dobře naladěna a věřila jsem si, že to dojdu. Když jsem utopila telefon, ztratila jsem i veškerou hudbu a playlist, který jsem si pečlivě před výpravou připravila. V novém telefonu jsem žádnou hudbu neměla a ta by se zrovna na tyto úseky hodila. Byla jsem neustále se svými vlastními myšlenkami. Další motivací byl Guillaume, který mi držel místo v ubytovně v Hemavanu. Poslední kilometry jsem sotva šla, ale dali jsme to. Druhé radostné setkání s Guillaume, pivo a zmrzlina. Boží! Další den jsme si s Brockem dali rest day, doplnili zásoby, odpočinuli a připravili na další úsek, kterým byla známá královská stezka Kungsleden. 

29 dnů - 695 km ( 5 dnůrest)

Brock se mi dvakrát zaběhl za sobím stádem, když byl puštěný. Ale jakmile jsem na něj zavolala, vrátil se. Potřetí nereagoval a běžel jako o závod za stádem, zrovna v ten moment, kdy jsem ho plánovala opět dát na vodítko. V tu ránu byl fuč, ale tentokrát to nebyla sranda. Hrozně jsem se o něj bála a neviděla ho. Utíkala jsem tím směrem, křičela a volala, co to šlo. Nic. Začínala jsem být vyděšená. Asi po 20 minutách co byl nezvěstný, přišel zpátky po pěšině naproti mně. No když jsem ho uviděla, tak jsem ho málem umačkala radostí. Od krve nebyl, uff. Zrovna bylo období mladých a Brockovi by nedělalo problém se zakousnout. Poté jsem ho držela zkrátka, i proto, že na Kungsleden je zakázané pouštět psy na volno.

Od té doby, jsem začínala potkávat turisty. Sice zřídka, ale denní počty se zvyšovaly. Rozšířila se mi sbírka viděných zvířat ve volné přírodě. Na pěšině asi 20 metrů před námi stál Rosomák sibiřský. Zastavila jsem a navzájem jsme se pozorovali. Vyčkávala jsem, protože Rosomáci mohou být pěkně drzí a zaútočit. Jedná se silného masožravce a největšího člena Lasicovité čeledi, kteří spíše připomínají malého medvěda. Jsou doložené i útoky na mnohem větší živočichy, než je on sám. Po chvíli se dal do běhu a přebíhal různě přes pěšinu. Na chvíli zmizel a pak se zase objevil, až zmizel úplně. Každopádně nádherný zážitek, který se už nemusí opakovat.

Trápil mě ten nárt a bolest neodeznívala. Snažila jsem se to masírovat a udržovat nohy v suchu. Pohorky byly momentálně k ničemu, takže jsem táhla závaží navíc.

Kungsleden je vyhledávaná stezka, která je považovaná za jednu z nejhezčích světa. Tím pádem i dobře udržovaná, mé obavy z brodění se rázem snížily. Přes řeky byly lávky a mosty. Po tom všem, to byla opravdová třešnička na dortu.

Od 21. do 23. června probíhá ve Švédsku Midsummer. Po celém Švédsku bývají velké oslavy příchodu léta a otevření sezóny.

Část stezky Kungsleden vede přímo přes jezera, tudíž je zapotřebí použít loďku nebo si přivolat motorový člun. Nejprve mně samotnou čekalo pádlování asi 300 metrů. Pravidlem je, že pokud je u břehu pouze jedna loďka, musí se pádlovat 3x. Vždy musí být k dispozici alespoň jedna. Naštěstí já tam měla tři. No jednu jsem vybrala a snažila se odpíchnout od břehu. Brock mi mezitím 2x vyskočil, takže mi dalo práci, než jsem se odrazili. Musela jsem se synchronizovat a pak už to šlo a dokonce jsem si to i užívala. Jedná se o část od vesnice Jäckvik až do Saltoluokta. Motorové čluny jde použít pouze v sezóně, což je od Midsummer až do zhruba 20. září. Je vhodné mít sepsané odjezdy a telefony daných lidí, kteří převoz obstarávají. Je fajn si tento 162km úsek nějakým způsobem naplánovat, aby se Vám nestalo, že se zbytečně někde zaseknete na den, protože jste nestihli loď.

Postupem času, jsem redukovala věci. Na merino triko už bylo poměrně teplo a pro tílko nebylo úplně využití atd. Když jsem dosáhla Kvikkjokku, poslala jsem zásilku s pohorkami zpět na farmu. Takže o další třeba 1,5kg lehčí. Jen jsem musela čekat půl dne na řidiče autobusu, který přebíral zásilku. Ten den se mi protáhl a šla jsem dlouho do noci noci. Bylo stále světlo, na to jaké bylo ticho tichoucí přes den, tak v noci to ticho mělo jiný rozměr. Úplně jiná atmosféra a já si to neskutečně užívala. Když je člověk delší dobu v přírodě, s minimálním spojením s lidmi, tak se jeho smysly několikanásobně zvýší, jste vnímavější a vše je intenzivnější. Byla jsem tím ohromena a byly to nádherné nezapomenutelné chvíle. Jak jsem postupně sestupovala a dostávala se hlouběji do lesa, tak jsem měla tu čest se poprvé ve velkém setkat s komáry. No a probíhalo to tak, že jsem asi za 2 minuty měla postavený stan a hned sebe i Brocka zavírala dovnitř. Já jsem samozřejmě žádný síťky kolem hlavy nebo přes tělo neměla. Nic příjemného musím říct, ale pak byl do poslední noci naší výpravy klid. Myslím, že jsem jim úspěšně vyhnula. 

Na můj 40. den jsem na místo motorové lodě, naskočila k cizímu klukovi do loďky a pádlovali jsem na střídačku asi 3km přes jezero. Na druhém břehu mě čekalo příjemné překvapení. Čekal tam na mne totiž známý z psí farmy, který sledoval mou trasu a jakmile jsem se blížila k chatě Aktse, tak jel 200 km autem, 10 km na kole a 7 km pěšky. Uvařil mi oběd a dovezl vychlazené pivo. No já myslela, že se mi to celé jen zdá. To ani slovy nedokážu vyslovit, jak velkou radost mi Torgny udělal.

Čekal mě poslední 30 km úsek po silnici. Přetrvávající vichřice cestu dvojnásobně znepříjemnila. Pomáhaly mi české písničky, které jsem si zpívala. Brock se na mě sice občas nevraživě podíval, ale já nepřestávala. Projíždělo kolem nás auto a já zaregistrovala českou značku, ze srandy jsem zamávala a ono zastavilo. No dobře tak jsem k němu došla a odmítla nabízené svezení. Na místo toho, jsem řidiči, mladému čerstvě odmaturovanému klukovi, nabídla kávu v nedalekém muzeu Naturum Laponia, kde jsem se sešli asi během 10 minut. To bylo moc příjemné s někým pokecat a udělat si pauzu v půlce neubíhající cesty. Natolik mě to nebudilo, že jsem tu silnici v posledních 17km už nevnímala.

Cítila jsem, že jsem ve velkém spěchu, mrzelo mě, že míjím, tak pěkná místa a jsem stále jen na nohách. Tak jsem se rozhodla trochu zvolnit. Přespala jsem i na jedné z chat, dala si saunu a prostě tak rozjímala. Sauna vážně bodla jako komplexní regenerace těla. Člověk spí potom jak mimino. Udržovala jsem se v pohybu, ale plánovala kratší úseky, abych si vryla do paměti tu krásu, klid a čistotu přírody. Taková to výprava není jen o tom, jak nejrychleji to člověk dokáže odejít, ale umění je se i zastavit a procítit přítomnost. To mě právě poslední dny trochu tížilo na srdci, protože jsem měla koupené letenky domů a potřebovala se v určitou dobu dostat do cíle. Takže už tolik prostoru nezbývalo, ale i tak se mi to podařilo.

Čím více jsem si blížila NP Abisku lidí přibývalo, ale já je prakticky jen míjela, protože všichni směřovali ze severu na jih. Směrem na jih, sluníčko hřeje do tváře a vítr se opírá do zad. No a já jsem to měla právě naopak. Slunce v zádech a vítr mi pral do tváře. Nestěžovala jsem si. Drsné severské počasí nezklamalo, a zastihla nás i sněhová bouře a pořádná vichřice, že i málem s Hillebergem mě to odneslo.

Na kungsleden byly STF správci chat, kteří se o ně starají během sezóny. Já měla tu čest se se všemi seznámit, kolikrát hovořit hodiny a přineslo mi to zajímavá setkání. 

45 dnů - 1126 km, Abisko a poslední část před námi. Neuvěřitelné. Cíl je už opravdu na dosah.

Na malou chvíli opouštíme Švédsko a hurá do Norska, kudy nám vede cesta na trojzemí. Nádherné scenerie, skoro žádní turisté a po civilizované Kungsleden, opět cestou na divoko.

Čekalo nás posledních 6 dnů do cíle. Tyto dny panovala nostalgická nálada. Měla jsem krásné počasí a opravdu jsem si vychutnávala každou minutu. Samozřejmě byly i chvíle, kdy už jsem nechtěla udělat ani krok a jen si přála být v cíli. Emočně to bylo jako na houpačce. Do toho se promítala únava a zánět v nártu se mi rozšířil do holeně, takže žádná hitparáda to nebyla. 48. den jsem pajdala tak moc, že jsem myslela, že to snad ani nebudu schopná dojít. Nedalo se to vydržet. Vzala jsem si dokonce i prášek a to já normálně nedělám. Nadopovala jsem paralenem, jediné co jsem měla a co mi pomohlo zmírnit bolest. Trochu mě to oblblo a snížilo otok. Říkala jsem si, to se druhý den ani nepostavím, ale přes noc se stal nějaký zázrak a minimálně to nebylo horší. Nohu jsem ale nemohla ani prohnout.

Poslední den naší výpravy nám propršelo. Čekalo nás 32km a měli jsem překročit hranice na švédskou stranu. Byl to zvláštní pocit. Těšila jsem se, ale zároveň jsem byla smutná, najednou bude konec naší výpravy. Hlavou mi probíhaly různé momenty naší cesty. Byla jsem zmrzlá a unavená. Posledních 14km jsem se ploužila a vůbec to neutíkalo. Kilometr před cílem jsem v dáli uviděla ten žlutý monument, ke kterému jsme mířili. Zvýšil se mi tep a vyplavily se mi hormony štěstí po celém těle. V momentě, kdy jsem došli k monumentu, jsem cítila ohromnou nepopsatelnou úlevu, radost a štěstí, že jsme to s Brockem zvládli dotáhnout do konce. Prostě boží.

Švédské pohoří v délce 1295km jsme přešli přesně za 50 dnů a slavnostně zakončili v místě, kde se pojí tři severské země - Norsko, Finsko a Švédsko. 

Chtěla bych především poděkovat rodině a přátelům, kteří mě na mé bláznivé cestě podporovali. Jsem neskutečně vděčná těm láskyplným bytostem, kteří mi na cestě pomohli. Moc si toho vážím a doufám, že to nebylo naše poslední setkání. Hluboce mne tato výprava zasáhla a nikdy na to nezapomenu.

Všem přeji krásné cestovatelské i životní zážitky. Nebojte se, pokud nejde vše podle plánu. Občas se musí improvizovat a poslouchat své srdce, protože ta nás dovedou k pravému štěstí.

S láskou, Káťa